Společnost doktora Krásy

Navigace:

Maličký veliký (Bambino di Praga)

Drama o 6 obrazech (s prologem z básnického díla Františka Zavřela)

5. září od 20:00 (světová premiéra) - Divadlo v Celetné

režie a dramaturgie: Petr Lanta
výprava: Petr Vaněk
dramaturgie: Jiří Novotný
dramaturgická spolupráce: Jindřich Veselý
hudba: J. Challuper, Dan Červinka aj.
hudební spolupráce: Anna Hejduková
technická spolupráce: Martin Wedell
účinkují: Kristýna Šimůnková / Luisa Marešová, Jiří Novotný, Kryštof Nohýnek, Lucie Zachovalová / Gabriela Pyšná, Šimon Maudet, Ivan Kühnmund, Anna Hejduková, Hana Beranová aj.

Inscenaci podpořili Královéhradecký kraj, Státní fond kultury a Jednota Orel.

Předpremiéra 30. 8. v Divadle Aloise Jiráska v Úpici

Nedobytná pevnost je můj Bůh,
bezmezná vůle, síly duch,
Prapoznání, jeho druh,
moci kruh a sudby kruh.
Nedobytná pevnost je můj Bůh.
Kam se na ni hrabe stádo much?
František Zavřel, Maličký veliký (Bambino di Praga) – motto napsané ve vězení

Titulní postavou hry je vzácná soška Pražského Jezulátka, za kterou dodnes v malostranském kostele Panny Marie Vítězné přicházejí stovky návštěvníků z celého světa. Mnohým lidem, kteří se před ní modlili k Bohu, přinesla zázračná a neobvyklá vyslyšení. Mnozí se zase vrací, aby poděkovali. Podobně tomu je i v originální Zavřelové hře, na scénu před zázračnou sošku vstupují postavy z historie i z osobního života autora. Před Jezulátko tak přichází Orlík (Napoleon II.), syn Zavřelem obdivovaného Napoleona, či Albrecht z Valdštejna, kterého s autorem hry spojovala záliba v astrologii. Ve hře ale také znovu ožívá tragicky zesnulá básníkova múza Milada. Ovšem Satan a temné síly jsou stále ve střehu… Boj o duši člověka je nemilosrdný, doprovází jej ale také vtip a humor. Hlavní postavou dramatu se nakonec stává samotný autor.

Text hry nebyl nikdy zveřejněn, strojopis byl v květnu 1946 zabaven při domovní prohlídce a stal se součástí obsáhlého soudního spisu, který souvisel s obviněním dramatika z kolaborace s německými okupanty. Kdo byl oním souzeným autorem, jehož jméno dnes již málokomu něco řekne? František Zavřel (1884 – 1947) byl pozoruhodnou postavou české literatury a divadla. Zavřelovy hry se během první republiky i protektorátu hrály na četných pražských i mimopražských scénách, včetně Národního divadla. V jeho komedii Boxerský zápas v Národním divadle dokonce hostoval v hlavní roli Vlasta Burian. Komedie Dědečkem proti své vůli a Panna byly úspěšně zfilmovány. Zároveň tento obdivovatel „nadlidí“ v čele s Napoleonem vyvolával četné skandály, jeho dílo bylo cenzurováno, ale i zesměšňováno. Přes pochopitelný negativní vztah mnohých osobností první republiky k dílu Zavřela se našla řada jiných, kteří spatřovali v tomto spisovateli a básníku talentovaného umělce (Vodák, Karásek, Deml aj.). Nejsilněji svůj talent projevil po tragické ztrátě o mnoho let mladší milované partnerky Milady Pakůrové v roce 1938. Vzestup zájmu o dílo s možností publikování v období okupace, kdy vydal i paměti „Za živa pohřben“, vykoupil pádem na samé dno společnosti po osvobození. Z nesobeckých důvodů, tuše hořký konec, se dobrovolně rozešel s druhou ženou Helenou. Přišel o důchod i o byt, byl najednou zcela bez prostředků. Ač zproštěn všech obvinění umírá po dvojím pobytu ve vazbě jako bezdomovec na konci roku 1947.

„Nemělo by asi uniknout pozornosti, že se jedná o dost možná vědomou (nikterak ortodoxní, pokud by se v této souvislosti o nějaké ortodoxii dalo hovořit) variaci na témata Nietzscheho Zarathustry. Zavřelova tvorba jako celek by se dala brát jako midraš k první Zarathustrově řeči: hlásá „nadčlověka“ a jeho úhlavním nepřítelem je „poslední člověk“ – odtud myslím jeho odpor k Čapkům etc. a příbuzenství s Klímou (a taky do jisté míry, třebaže úplně jinak, třeba s Durychem – anebo taky s Lasenicem, či ještě spíše s Arvédem Smíchovským).“

„Na Zavřelovi se mi mimochodem zdá hezké, že in extremis, když už se mu život definitivně rozpadal pod rukama, zinscenoval nebesa otevřená i s pánembohem a nebeskými zástupy. V tomto kontextu ale umělec, který získává velikost prostřednictvím díla, kam „vykrvácel“, vlastně nedává smysl; pokud máme opravdu na scéně transcendenci, smysl dává spíš tradiční sakrální umění, které se nepodepisuje a branou k němu není exces, ale vzniká, řečeno slovy evangelia, modlitbou a postem. Pokud bychom Zavřela v tomto smyslu vzali za slovo, nabízelo by se inscenovat Bambino jako pašijovou hru či středověké mystérium (…)“

Jindřich Veselý - Dramaturgický úvod k inscenaci

fotografie

Vděčíme Arachne Labs za hostingové služby | Činnost společnosti podporuje Magistrát hlavního města Prahy Logo Magistrátu hlavního města Prahy | Statistika |