Společnost doktora Krásy

Článek Lukáš Nozar: Recenze představení Blíží se den, kdy Vás budu milovat

Lukáš Nozar:
Recenze představení Blíží se den, kdy Vás budu milovat

Úryvek ze scénáře:

Lucy : Koho, ty záhadný tvore, má? nejraději, mluv : Otce, matku, sestru, či bratra ?
Michel:Nemám otce, ani matku, ani sestru, ani bratra
Lucy:Své přátele ?
Michel:U?íváte slova, jeho? smysl mně podnes zůstal neznám.
Lucy :Svou vlast ?
Michel:Nevím, ve které zeměpisné ?ířce le?í
Lucy: Krásu ?
Michel:Rád bych ji miloval - bo?skou a nesmrtelnou...
Lucy :Nu, co tedy miluje?, ty zvlá?tní odcizenče ?
Michel:Miluji oblaka ---
plující oblaka --
ta dálná -
zázračná oblaka !

Poslední den přehlídky. Snídám na internátovém pokoji a zvony kostela Narození Panny Marie zvou na bohoslu?bu. Vyčítám si, ?e tak čisté nedělní ráno netrávím na m?i, ale přihlí?ením komediantům. Pak si, ale uvědomím, ?e první ranní představení je nový Lantův kus a ten se jistě m?i plně vyrovná. Kdy? jsem pak v eufórii z chladivého rána, modré oblohy a prosluněných ulic procházel kolem onoho gotického kostela, tak jsem měl velkou chu? přesvědčovat Písecké, kteří mířili do stánku Bo?ího, aby ?li se mnou do divadla na Lantu. … Místo vonného kadidla mě v řídce obsazeném divadelním sále pra?til do nosu puch spáleni?tě.

Bylo to zaběhnuté představení, co se mi tu zjevilo, a? trochu uzavřené. Snad proto ?e představení byla první repríza. Diváci se tolik emocionálně nezahloubili jako při preméře v České Třebové. Inscenace má sevřený tvar, a to snad hlavně díky Jindřichu Veselému (laureát Ortenovi Kutné Hory), který dovedl dáti původním i připsaným replikám osobitý smysl a inscenaci pevný tvar. To umo?nilo Lantovi vlo?it do inscenace, dva pseudoneumětelské ?pílce, které představení o?iví.

Paří? ve 20. století (Paris au XX. siecle) je rozhodujícím románem v chronologii Verneho díla. Stojí v opozici jeho dobrodru?ným a civilizačně optimistickým dílům Proto byl také rukopis tohoto románu jeho nakladatelem Hetzelem odmítnut: „Va?ím proroctvím nikdo neuvěří! Verne rukopis ulo?il do betonového trezoru, který otevřeli a? jeho dědicové na konci minulého století. Paří? ve 20.století je vlastně výsměchem jeho dorodru?né, vzdělávací literatuře pro mláde?. Mladý hrdina románu Michel Dufrenoy má například po ukončení ?koly jen jediný den prázdnin. Verne do něho vtělil své frustrace, z doby kdy je?tě nebyl uznávaným spisovatelem.

V inscenaci ani tolik nejde o futuristický Verneovský pocit. Ideou dramatu je apel: „Pozor, abychom nebyli z těch, u nich? společnost nedává ?ít jejich schopnostem, a nepatřili do řad přebytečných strávníků, kterým je místo stravy dávána svěrací kazajka!

Kruhová výpověď představení začíná scénou z konce románu. „Nech? toto město zhyne v plamenech“- objeví se na projekčním plátně a na plechu zaplane novinový papír. Hrdina je obsypán pískem. Oheň ani moc nezaplápolal, sál je setmělý. Bohyně civilizace si zapálila cigaretu.

Výsek z ?ivotaběhu hlavního hrdiny: Adoptivní rodina ho krutě Michela krutě pronásleduje, aby ho pře?ly nezávislé choutky a umělecké vábení. Jsou předepsána nejrůzněj?í romantická setkání s Michelovou láskou Lucy, náhodné setkání v metru, v přístavu (tam čelí svému soku v lásce), v kruhu vyděděnců, do kterého patří i dědeček jeho milé. Prostě: „Blí?í se den, kdy Vás budu milovat“, tato replika je opakována v nejrůzněj?ích kontextech. Hlá?ka: „Vypadá, ?e by odolal bombě“ je té? opakována a to i kontextech velice groteskních. Michel najde svého duchem spřízněného strýce knihovníka, který ho zrazuje od jeho směřování:

Strýc Huguenin: A co vlastně hodlá? dělat, Micheli?
Michel: Ach ob?iva! Pořád ta ob?iva.

Michel je zaměstnán v bance, kde ho provázejí dva pokladníci, pomatení a groteskní, hrůzně komičtí jako průvodci hlavního hrdiny v Kafkových románech. V bance poznává i svého gurú hudebního skladatele Quinsonnase. Oba jsou pak z banky vyhozeni.

Zpívaný krásným mu?ským obrysem, který se promění v motýla, zaznívá krásný ?alm jedné básně Richarda Weinera, o které jsem se domníval, ?e to je opět nějaká stará krásná modlitba, ji? Dr. Krása odkudsi vynesl. Tuto domněnku podporovala scéna následují večeře v přátelském intelektuálském kruhu, kde promlouvají latinsky, to co při svatém přijímání říká kněz, tedy to co říkal Kristus při poslední večeři učedníkům. Jako pandán ne??astné lásky máme v představení dokonce operní intermezzo, zazní centrální pasá?e z Orfea a Euridiky Christopha Willibalda Glucka, italsky a část i česky; s idylickou scénickou malbou v pozadí. Celým tím sladkobolným představením se proplétá euforizující hudba Beatles a Slade

Velkolepou tísnivou strukturu civilizace přestavuje přenosná kruhová konstrukce o průměru cca. 2,5 metru, tvořící veliké kolo z jedné strany otevřené, na druhé straně a po obvodovém pásu (cca. 1 m ?irokém) potáhnuté pletivem. Funguje jako klec vězení, jako trůn bankéřských dr?itelů společenské moci, ale i jako příbytek bohémy a jako ?tít civilizace, který nás chrání před nepohodou. Právě pod tento krunýř, kam je nahromaděný celý soubor, jde Michel koupit za své poslední peníze kytičku pro svou milou. V románu je to jedna z nejdojemněj?ích scén, dají mu polozvadlý (odpadový) svazeček fialek. Milou u? na její adrese nenajde, bloudí zimní Paří?í a na hřbitově Pére Lachaise umrzne. Je?tě před tím uře?e balóny, na kterých jsou bleskosvody, které chrání Paří? před Bo?ím dopu?těním. „Nech? město zhyne ohňovou potopou!“ Bílá deka kterou mu hodila hlava jeho adoptivní rodiny, kdy? ho vyobcovala, stoupá do nebes. Na scéně sice nic nehoří, ale vtírá se vzpomínka na puch spáleni?tě.

Toník Policar vyrostl z anděla budícího ve Hře o Dorotě smích svou intonací a fistulí v docela autentického mladičkého představitele hlavního hrdiny Michela. David Zelinka svou jevi?tní řečí do?el k pólu krásné důtklivosti; v postavě Quisonnase v básnické licenci Jindřicha Veselého zní velký prorocký hlas svědectví o zku?eností básníka v dne?ní době.

Závěrem bych chtěl jen dodat, ?e představení pro mě nemělo osvě?ující estetickou novost a uhrančivost (jeden z porotců mluvil i o mystické jednotě), proto?e jsem měl román přečtený a s Petrem Lantou jsme se bavili o mo?nosti jeho inscenování, tedy jsem nebyl oním ideálním divákem, který přichází na představení z vněj?ku.

Zdroj: Národní přehlídka Divadla v pohybu 2004 ve městě Písku Lukášem Nozarem nazřená