Společnost doktora Krásy

Článek Jan Císař: Hra o Dorotě

Jan Císař:
Hra o Dorotě

Když jsem před lety poprvé viděl představení Společnosti dr.Krásy, pod nímž jako režisér byl podepsán Petr Lanta, tak jsem asi tak v jeho polovině pochopil, že mám před sebou tak říkajíc "přírodní" divadelní talent, který se musí brát jako duhu nebo niagarské vodopády. Rozestírá a chrlí jednotlivé nápady, aniž by se zabýval řádem a smyslem celku.Vždycky jsem takto páně Lantova představení bral a nikdy jsem se nesnažil vtěsnat je do nějakých běžných a známých pravidel a konvencí a tím méně je v nich posuzovat. Na druhé straně jsem však vždycky věděl, že se tu pohybujeme těsně na hranici a někdy i za ní "insitního divadla". A protože což je teoretický oříšek největšího kalibru, proč tomu tak je na rozdíl od jiných druhů umění v divadle insitnost není možná, tak jsem vždycky také věděl, že se můžeme nadít nejrůznějších přeekvapení, které si ani nemůžeme představit. Což se také stávalo. A upřímně řečeno: nikdy mne nenapadlo, že některá inscenace Petra Lanty vzhledem ke své neuchopitelné "netvarovanosti" (to slovo je strašné, ale jiné mě nenapadá) a nepředvídatelné proměnlivosti projde sítem všech soutěžních kol a ocitne se na JH.

A ejhle, stalo se: Praha ji poslala na Písek a Hra o Dorotě se hraje na jevišti Jiráskova divadla, a já se teď, krátce po představení ve 22.45, musím pokoušet cosi o této inscenaci napsat. I když bych o tom všem potřeboval pořádně delší dobu přemýšlet, a pak krok za krokem popsat, co jsem viděl a poté se snažit nějak to pojmenovat. Což si ovšem nemohu dovolit, a tak musím zachytit jen pár prvních dojmů a jakýchsi "polomyšlenek". Ta první směřuje k tomu, že si v kontextu JH uvědomuji, že ten "přírodní" divadelní talent přišel, aby naplnil dobu, která se vlastně vzpírá řádu. Prostě Petr Lanta se potkal s touto dobou, a poté co nasbíral jistou dávku divadelních zkušeností a ledacos se také o divadle dověděl, svou inscenací Hry o Dorotě, v níž opět chrlí své nápady, nestaraje o jejich celistvé uspořádání, realizuje aniž by o to vědomě usiloval, aniž by s něčím takovým počítal, protože jeho vztah k divadlu je tak upřímně čistý, až by se dalo mluvit o jakési pokorné prostotě téměř jakýsi programový manifest, v němž se dávná tradice (sousedské divadlo) a moderní divadlo (E.F.Burian) potká s tím podivným chaosem počínajícího 21. století. Petr Lanta má pro to základní předpoklad. Ten jeho "přírodní" talent spočívá totiž v tom, že vidí, chápe a uskutečňuje divadlo jaké obraz - tedy jako výtvarné umění. A tedy příliš nepočítá s časem, jež je pro základ divadelního systému důležitý, neboť situace jako rozhodující a prvotní stavební a komunikativní princip potřebuje vždycky časoprostor. A tak Lantovy obrazy na jevišti volně navazují jeden na druhý a narušují podstatně a radikálně princip vyprávění, jež k divadlu také patří a volně plynou vzduchem. Hra o Dorotě může vzbudit předpokládám nadšení a velký zájem stejně jako rozpaky až odpor. Leč asi na 71.JH být musela. Protože i takové je divadlo za našich dnů.

Zdroj: festivalový zpravodaj Jiráskova Hronova, 5. 8. 2001