Společnost doktora Krásy

Recenze

Kaabared

Prvním dojmem zřejmě bude, že Kaabared doktora Krásy (hudebně dramatická žatva revolučního kvítí cestou za štěstím) je recese na nadšení socialistickými ideami.Večerem provází záhadná, krutá ženská bytost Anna P., v sekvenci s kouzelníkem je tato postava zase dívčí a stydlivá přesto exhibující. Patetická deklamace básně S. K. Neumanna „Socialistickým ženám“ nás potvrzuje v pocitu této prvoplánovosti. Avšak! Vše ještě na nás jaksi působí a když ta témata zažíváme v následujících větších dramatech jsme ochotni jejich snahám i fandit. Oblast, kterou Dr. Krása mapuje je několikavrstevná jak uvidíme v závěru recenze. Dalším číslem je promítání němého filmu ve stylu německého expresionismu s námětem z temného středověku Krvavá jeptiška. (…) Vrcholem první půle je však atentátnické drama S. K. Neumanna Nejvyšší oběť. V tomto kuse můžeme pozorovat velké množství hereckých výkonů. Dostaví se onen podivuhodný stav, kdy díky vkusné věrojatnosti hereckého obhospodařování postavy empatií pronikneme k bytostným problémům člověka. Za scénický nápad s krabicovým vínem a za k dojetí zvoucí civilismus herectví, či kvůli velkému metaforickému a fyzickému divadelnímu dění by se Jiří Wolker s Dr. Krásou chtěl jistě objímat. Recesní prvoplánovost, kterou jsme na začátku vkládali, se vytrácí. Nadčlověčenské hrdinství revolucionářské postavy, bylo ve své tragikomické poloze (jež je i u Wolkrova textu (?)), nadmíru uspokojivě ztvárněno. V Nejvyšší oběti je ukázáno ono sobectví všech postav a podivnost oné síly povinnosti, svědomí, odporu. Za což je třeba poděkovat trojjediné revolucionářské skupince, propletené mezi sebou vztahy milostnými a vztahy obdivu, v podání Marka Javory, Martina Bohadla a Terezy Bělíkové a také jejich zrůdnému, reakcionářskému a mocipanskému protihráči v podání Jana Friče. K emocionálně nejvyšším momentům patřil kontrapunkt indiánovy (o této postavě promluvíme v závěrečném shrnutí) hry na klavír a srdceryvných básnických tirád postav.

Přinejmenším nám zatím emocionální prožitek tohoto dramatu umožnil vhled do oné doby, která zrodila komunistickou stranu. V druhé půli večera ve hře N. A. Arbuzova Šest zamilovaných nahlédneme nadšení lidí, kteří socialismus na sovětském venkově uprostřed svých trapných každodenností a komičností budovali. Můžeme se jejich posedlosti smát, ale musíme si uvědomit, že tento kolchoznický způsob, byl jedním z náhledů, jakým lidé v dějinách věřili, že bude dobře. Možná, že se takhle jednou bude někdo smát i posedlostem naší doby. Co je však stejné napříč věky je konflikt altruistického a sobeckého hnutí v člověku jednom každém samotném. Z hereckých kreací je třeba vyzdvihnout Evyčku Dostálovou za její obtloustlou, odkvetlou ale osobnostně silnou brigadýrku(?) traktorové stanice.

Kaaba. Aluze na tuto černokamennou, svatou rekvizitu muslimského světa byla v této inscenaci podobně silným scénickým uzlem, jakým byl v loňském Verneovském opusu Dr. Krásy Blíží se den, kdy Vás budu milovat naivistický obraz míru a vyrovnanosti způsobené Orfeovým zpěvem, kde jsou šelmy a predátoři v pospolité snášenlivosti s těmi, které obvykle požírají. Snad ona Kaaba naznačuje to, co je stále vytouženým lidským přáním a kultem, ještě před tím než byla vynalezena nějaká ideologie, či náboženství. Na konci Nejvyšší oběti při zjevení pracující třídy, za jejíž práva se ona teroristická buňka dere, dopadají na scénu dvě černé pneumatiky ( přefouknuté automobilové? duše), ono mystické žuchnutí na plošinu jeviště snad naznačuje meteorický původ kamene Kaaba. Je třeba ještě dodat, že nastupující třída pracujících má na lávce nad jevištěm temnosvitné nasvícení zjevujících se božstev. Rekvizita oné černé duše je rozehrávána v gagu Gogolovou knihou Mrtvé duše, ale i jako připomínka šťastných vodních hrátek milostných. Drama druhé půle večera, které se odehrává v kulisách her venkovského realismu (na tapetě jsou přilepeny ikony věrozvěstů oné doby), je naplněno útulnou divuplností živého ohně, jehož plápolání osvěcuje dokonalou lidskost protagonistů. I druhou půlí se blíží indián (Toník Policar), který už od Rouseauových dob značí neposkvrněnou genialitu ušlechtilého divocha. Myslím, že se jim daří zobrazit onu společenskou vzácnost, kterou nám může divadlo pomoci nazřít. Je to tedy výkon, pro který by měla být divadla vysoce ceněna. Myslím, že jest to exportní kus.

Inu takto jsem tu inscenaci přeoral a zasel, abychom mohli zahlédnout mé zdání o hlavních myšlenkách letošního počinu Dr. Krásy.

Lukáš Nozar