Společnost doktora Krásy

Článek Miluše Zdražilová, básně přeložil Luděk Kubišta: Nejsou grafomani jako grafomani

Miluše Zdražilová, básně přeložil Luděk Kubišta:
Nejsou grafomani jako grafomani

Na naší mediální scéně se prý nedostává pozitivních zpráv. V tom případě bych jednu měla - noví "pražští Rusové" (nebo spíše "ruští Pražané") vydali první číslo svého literárního almanachu pod názvem Grafoman.

K názvu je třeba se však nejdřív propracovat - složit si jej ze zdobných iniciál, jimiž se kdysi pyšnila ambiciózní modernistická revue Zlaté rouno. Autorka obálky Larisa Daškovová jimi zaplnila začerněné vnitřní prostranství mezi dvěma sloupy, které se už skoro před sto lety objevily na Somovově grafice a vytvořily zdobný architektonický rám pro obraz srdce hořícího na vysokém katafalku, obkrouženého dekorativními květinovými girlandami stuh pohřebních věnců. Tímto způsobem významný ruský modernista převáděl do jazyka ruské secese dionýský jazyk básnické sbírky Vjačeslava Ivanova, předního ruského teurgického básníka a filosofujícího kulturologa, nazvané Cor ardens. Na rubové stránce titulního listu almanachu Grafoman se objevilo sedmiverší: Aťsi je všechno tak či tak/ už obehrané, dávno známé,/ a pero málo užíváme,/ u počítače sedí však/ zas stejný člověk, nejiný,/ a pranic na tom nezáleží,/ jaké je Anno Domini. Jeho autorka Natalja Volkovová jistě netušila, že se v replice grafické úpravy obálek modernistické revue objeví vyobrazení týchž měnících se "nástrojů psaní", které se podle ní nedotknou podstaty poezie, ani to, že vstoupí na literární scénu pod kolektivním označením "grafoman". Netušili to zřejmě ani ostatní spoluautoři almanachu.

Bylo jich třináct. Nešťastná třináctka, nebo neblahý "čertův tucet"? Přestože jeden nikdy neví, co může způsobit čertovská intrika "skrytého třináctého", smířili se všichni spolupachatelé almanachu s názvem, který kdoví kdo pustil do oběhu. Nehledali, koho by se měli pro jistotu zbavit nebo koho přibrat, spokojili se s tím, že editor almanachu zvolený název přijatelně vysvětlí.

Třebaže se přitom bylo možné skrýt za autoritu proslulého skandalisty ruské literatury Vasilije Rozanova, který - jak už dobře vědí jeho čeští ctitelé, zejména z řad studentské omladiny - dával vždy přednost upřímnému grafomanství před rafinovaným estétstvím elitářského modernismu a Gogolovu poštmistrovi okouzlenému grafomanskými perlami z iniciativně perlustrovaných dopisů před snobskými obdivovateli krásného stylu. To mi však nebrání přijmout nabídnuté vysvětlení editora Sergeje Levického, že slovo "grafoman" původně znamenalo "člověk znalý písma", "píšící člověk", a pak tedy také člověk posedlý láskou k psaní. Na tomto místě bych se možná zase odvolala k jiné nezpochybnitelné autoritě - k Josifu Brodskému, který neskrýval posedlost básníka zaplňováním prázdných bílých stránek černým písmem. A stoprocentně musím dát Levickému za pravdu, že "není grafoman jako grafoman" že "pravý grafoman" se od "grafomana nepravého" liší tím, že nemůže nepsat a svou posedlost psaním nepředstírá ani neskrývá. (Jistě si každý vzpomene na někoho z těchto "nepravých grafomanů", kteří v situaci, kdy "psaní" přestalo garantovat "úspěch", "postavení" a "socialistický nadstandard", ochotně změnili profesi, i na ty, kteří pochopili "psaní" jako výnosnou živnost, o jejímž charakteru rozhoduje sofistikovaná ruka trhu a nestrojený hlas lidu, který může být lecčíms, jenom ne hlasem svědomí nebo hlasem božím.)

Už proto je jen dobře, že si samozvaní "grafomani" vydali svůj vlastní almanach bez finanční či jiné pomoci oficiálních institucí státu, jehož občany někteří možná dodnes jsou. Je totiž vždycky lepší nebýt nikomu zavázán a ničím povinován. Proto je mi sympatické, že Igor Kronnyj, který rozhodně nezbohatl z literární činnosti, financoval Grafomana ze svých vlastních prostředků. To gesto dává naději, že nebude (podle scénáře Mannových Buddenbrookových) třeba čekat až na třetí generaci, až anemičtí vnukové pokolení rvavých zbohatlíků podpoří také tu oblast kultury, která nenabízí lukrativní reklamní plochy. A my bychom měli zase vzít na vědomí to, že stejně jako neplatí, že je "grafoman" jako "grafoman", není "Rus" jako "Rus", a vyhýbat se sylogismu "co Rus, to mafián". Rozumnější by bylo někdy připomínat, co znamenala pro českou společnost meziválečná generace ruské emigrace. Historie je sice proces neopakovatelný, ani nová Poustevna básníků není na obzoru (třeba už proto ne, že mladí ruští Pražané nemají zatím svého pana profesora Bema). Ale proč by právě podobné počiny nemohly být začátkem normálního způsobu bytí legitimní odnože velké ruské kultury v evropské Praze?

Pořadatel sborníku Sergej Levickij si přivezl do nového domova nejenom trpké vzpomínky na macešskou rodnou domovinu, ale i stigmata "ruského spisovatele" a "ruské inteligence", ačkoli jeho obhajoba "grafomanství" vypadá téměř postmoderně. Zachoval si totiž tradičně ruský přístup k spisovatelské profesi jako závazku "nemlčet" k bezpráví a nerozumu světa. V úvodním slově k almanachu připomněl právě ono slavné "Nemohu mlčet", které otevíralo poslední etapu zápasu hraběte L. N. Tolstého s církevní i světskou mocí. Třebaže se dnes zdá, že není větší degradace slova než učinit jej nástrojem veřejné obžaloby a morálního apelu, jsou situace, kdy už by snad bylo načase, aby zdecimovaná, na periferii dění vytlačená ruská inteligence sáhla k této tradiční taktice hraběte blahé paměti, exkomunikovaného z rodné pravoslavné církve. Aby tedy nemlčela k tomu a o tom, co se děje a dělo v jejich rodné, dnes už putinovské vlasti. A právě to by mohlo zajímat i nás.

---

Neměly by nás překvapit původní profese "grafomanů". Většina z nich jsou absolventi technických oborů (říkávalo se jim "fyzici"). Z jejich řad vzešlo nejen mnoho umělců nejrůznějších profesí, ale jako celek představovali nejkultivovanější vrstvu ruské společnosti a nejvděčnější posluchačstvo Galičových písňových rebelií. Mnozí měli před sebou velké kariéry, ale z důvodů, které si můžeme jen domýšlet, si je sami zmařili. Například sponzor Grafomanu, který to nedotáhl dál než k hodnosti majora vojsk ministerstva vnitra. Zato si do Prahy přinesl vzpomínky na pobyt v jednom z prominentních vojenských učilišť, jejichž absolventi dnes zaujímají nejvyšší státní funkce a obsazují silová ministerstva státu, a na své působení důstojníka jednotek s utajeným posláním. Z těchto osobních zážitků a zkušeností poskládal soubor vyprávěnek a nazval ho Rozpolcený rozum. Pro změnu reálu a reálií je nelze označit rovnou za historky černobaronské. Sympatickou figuru průšviháckého majora se sklony k dobrému moku a odvážným, iniciativním činům však přímo slyším završovat líčení jeho věčných patálií stoickou pointou "čo bolo, to bolo". Z historek o přebývání v předpolí, v "avantgardě" vojenských sil velkého militarizovaného impéria by bylo možné zmínit přímo šukšinovský příběh o demonstrativním bohatýrském hodování dvou ruských špionů (maskovaných jako příslušníci ruské části mezinárodní ostrahy věznice, kde si odpykával trest už jen nacistický pohlavár Hess), které okouzlilo střídmější americké důstojníky do té míry, že za ně potají zaplatili nevídanou útratu. Když pak zpití pod obraz opouštěli lokál, provázeni aplausem sálu, netušili, do jakých malérů a podezření je přivede účet neodpovídající stupni jejich opojení, který nedovedli vysvětlit.

Podobné absurdní situace v textech Igora Kronného i v tematicky blízké, se špionománií, alkoholickými přeludy a zlovolnostmi náhod a smůly si pohrávající "kamčatské próze" Iriny Baturinové budou zřejmě v českém prostředí znít vzhledem k Menzelovu filmovému ztvárnění anabáze vojáka Čonkina jako ozvuk poetiky Vojnovičovy, jíž započala deheroizace do té doby posvátných vojenských (a válečných) tradic. Budou-li se autoři nových variant podobně absurdních, fraškovitých výjevů obracet bezprostředně k českému publiku (jazyk almanachu zatím naznačuje, že se obracejí především ke čtenáři ruskému), měli by počítat s tím, že Haškovy čtenáře historky tohoto druhu už neudiví a nepřekvapí, zvláště když jejich pointy lze snadno předvídat. Zajímat i je by ale mohla zvolená forma loučení s minulostí, která měla absurdní rysy, avšak rozhodně nebyla veselá. Rozváděné životní anekdoty by však české publikum mohlo číst jako potřebný korektiv zapomnětlivosti nezanedbatelného kusu světa, zvláště uprostřed nových a příznačně ruských kultů. V ruských novinách se lze dočíst, že dnešní "car", stále častěji tak opravdu i nazývaný a přijímaný, je také sexuálním idolem vlastenecky naladěných dívek. Že bychom v ruské replice majora od černých baronů "čo bolo, to bolo" měli slyšet spíše varování "co bylo, to bude", odkazující tentokrát k ruskému zdroji - k názvu povídky Leonida Andrejeva, nahlížejícího s otřesnou skepsí tendenci dějin se opakovat. Nezapomínejme také, že autor zastřešil své navenek humorné skazky názvem Rozpolcený rozum, inzerujícím závažnější výpověď o nové podobě tradiční ruské choroby, která jasnozřivému, kriticky myslícímu ruskému dramatikovi Alexandru Gribojedovovi přivodila "hoře z rozumu". Rozštěpenost, rozpolcenost, rozpad, vyprázdněnost - to jsou skryté formule života prožívaného v té rozumem nepostižitelné říši "realizované utopie", i zdroje současných podob "hoře z rozumu" nad stíny minulosti, vyznačujícími možné kontury budoucnosti. Igor Kronnyj musí vědět, že nic neskončilo formálním vyhlášením konce epochy, která může (řečeno tentokrát názvem jedné z próz Eduarda Limonova, pověstného provokatéra soudobé ruské literatury a protagonisty ruské nacionalistické scény) zůstat v paměti mnoha lidí "naší velikou epochou".

Položme si však jinou otázkou, v postmoderní době vlastně nepřípustnou. Je almanach samozvaných pražských grafomanů také literární událostí? Má nezpochybnitelnou literární hodnotu? Protože mi Sergej Levickij jako každému potenciálnímu čtenáři nabízí, abych si vybrala z nabídky podle svého vkusu, vyberu si to, co mě překvapilo a zaujalo. A znovu to nemuselo být jen "estetickou hodnotou". Spíše opět tím "hořem z rozumu", které žene i jeho ke glosování absurdit současnosti. O podílu nočních děsů na rázu editorových různorodějších příběhů lze tentokrát soudit podle toho, že měl potřebu čtenářům sdělit, že pod odlehčeným tónem vyprávění jsou i trpčí tóny. Naznačuje, že humor je určen čtenářům, kteří se chtějí bavit a nechtějí být zatěžováni vědoucí hořkou ironií. A zřejmě se nemýlí v tom, že sebeironie, kterou se zřejmě zaštiťuje, uspokojuje čtenáře už tím, že mu umožňuje cítit nad autorem převahu, považovanou za jeden z hlavních rysů komiky a humoru. Proto baví čtenáře lapáliemi ze svého soukromého života i hravými stylizacemi (připomeňme jen dvojí projekci sexuální posedlosti, jednou ozvláštněné mnohokrát odzkoušeným distančním pohledem psa, čtoucího z pachových stop milostné avantýry svého páníčka, podruhé monologem jedné, absurdním divadlem zvýznamněné židle, která se ocitá v nechtěné roli lože neukojeného mileneckého páru). Oba typy anekdotických vyprávění jsou svědectvím téhož vyprázdněného světa současnosti. A nehorázné excesy obou světů, toho minulého i současného, jsou promítnuty na zkřivené (a zkřivující) plochy umně nastavených, karikujících zrcadel.

---

S křivými zrcadly pracují i prózy úspěšného pěvce Eduarda Treskina, který dnes hostuje na předních světových operních scénách. Také on křísí své nuzné poválečné dětství i léta neuskutečnitelných snů začínajícího provinčního pěvce, beznadějně zavřeného v kleci mrtvolného bezčasí. Daří se mu to zejména tam, kde přenáší vlastní pocit marného usilování o únik do poblázněných, téměř fantasmagorických snů svého zkarikovaného dvojníka o zázračných šancích, jaké mu nabídne jakoby shůry spadlý americký manažer, který nečekaně zavítal na šmírácké provinční představení. Notná dávka sebeironie zachraňuje i jeho vyprávění o setkáních s rodinným idolem Jevgenijem Jevtušenkem, dnes už pouhým stínem někdejší slávy, a o malé filmové roli milicionáře, kterou mu z přátelství nabídl v jednom ze svých filmů v naději, že se snad nedoví, že natočené záběry vůbec nehodlal použít. V Treskinových prózách se tedy znovu setkáváme s těmi všednodenními patáliemi života za železnou oponou, která už začíná pořádně rezavět a hroutit se vlastní váhou. Tedy s tím obskurním "životem po životě" živořící zakladatelské ideje slibovaného pozemského ráje, která už téměř samovolně diktuje autorům používané formy parodie, karikatury, grotesky. A to nabádá k jisté obezřetnosti - především když se vybavuje v automatickém spojení "grotesknost gogolovská". Ale tyto prózy nejsou křtěny v tragické lázni, nežijí napětím mezi polárními body pomyslné vertikály transcendence, kterou nelze upřít románové i filmové verzi příběhu Čonkinova. Nejsou také pečetěny smrtí jako grotesknost A. Platonova a M. Bulgakova. Zastavily se před její branou.

Také všechny ostatní zmiňované texty zůstaly stát před branou grotesky i před jiným prahem. Nevstoupily do příběhu té části ruské postmoderny, která pracuje s kolážemi vyprázdněných slov, zmrtvělých tropů, syžetů, idejí a mýtů a buduje z nich novou, jen v subjektu ukotvenou "nereálnou realitu", svět jiného (ne)řádu a jiného, alternativního modu. Postmoderna uvádí do chodu jinou techniku konstruování chimér, spočívající na monstrózním přeskupování fragmentů rozpadlé kultury, rejích halucinačních přeludů a stínohrách tanců smrti nad propastmi nebytí. Dekonstruuje vlastně sám princip groteskního, romantickou ironií nasvětleného soubytí krajností. Zastavení autorů Grafomana před těmito branami nechápejme však ani jako nedostatek, ani jako přednost. Berme ho raději jako výzvu k hledání jiných souvislostí a tradic, které mohou být neméně zajímavé. Konečně mohu vyslovit to jméno, které se mi vynořilo v okamžiku, kdy jsem si četla v grafických emblémech psaní, jméno podmanivého vypravěče Sergeje Dovlatova, ruského pábitele z literárního rodu sedmilhářů, který za svého života vystřídal všechny zobrazené instrumenty "psaní" - pero pro první doteky s nepopsanou stránkou, letitý psací stroj, na němž vyklepával svá první Sóla pro underwoodku a který opustil až v Americe, kde pokračoval v psaní Sól pro počítač. Zdá se mi prostě, že základní tón pražského ruského almanachu lze charakterizovat jako navázání na Dovlatovův způsob psaní, v němž převažuje humor a komičnost absurdních situací s prvky gogolovské grotesknosti, už odseknutými od vizionářských snů Gogolových. A vklínit se do této tradice může být záslužné už proto, že je tradicí v ruské literatuře neopotřebovanou a že se poměrně snadno sžívá s tím typem vypravěčství literatur, které mají svého Twaina, O. Henryho a Leacocka v různých národních mutacích.

Záměrně pominu všechny texty, které se vztahují k Praze, ať již jako kulise ruských dějů, podbarvené tu zážitky hořkosti nebo pocity vděku, anebo slouží jako dodatek k mýtu "ruské Prahy" (zejména "Prahy/ a Čech/ Mariny Cvetajevové", ohrožované opotřebováním a sklouzáváním k banalitě). Nechci totiž zavádět žádné účetnické kolonky typu "má dáti" a "dal". Zato bych se ráda zmínila o dvou jiných typech textu, které mne opravdu překvapily. Tím prvním byla poslední próza almanachu Polární stanice Sachandža. Jejím autorem je charkovský rodák, mnohaletý vědecký pracovník Novosibiřské akademie věd a průkopník ruské sportovní turistiky Leonid Starikovskij. Dějištěm je v rozlehlosti sněžných plání a nekonečnosti polární noci ztracená, lidmi i Bohem jakoby zapomenutá polární stanice, spojená s velkou zemí jen chabou komunikační sítí a zásobovacím vrtulníkem, který tu přistává jednou, dvakrát do roka. Jejími aktéry pak velitel stanice (rovněž důstojník vojska ministerstva vnitra) a dva zelenáči, kteří se dali na tuto službu naverbovat. K nim záhy přibude i velitelova žena, která má po porodu druhého dítěte doplnit neúplnou čtyřčlennou posádku. Próza vypráví o proměně ženy, z níž nepředvídaný a "zakázaný" sexuální styk se švagrem neudělal typickou oběť znásilnění, nýbrž v ní probudil tužby, o kterých neměla ani tušení. Podobnou interpretací znásilnění otevíral A. Kuprin už na počátku minulého století jedno z nejpřísněji tabuizovaných témat ruské literatury (v povídce Mořská nemoc, 1908). Povídka Starikovského je naopak psána v epoše nejen totálního odtabuizování sexuality, ale také jejího postupného vyprazdňování, ztráty souvislostí s prapůvodní plodivou i ničivou, rozumem, morálkou, svědomím nezvládnutelnou silou chtění. Za bezvýchodností situací, logicky dováděných k tragickým završením individuálních lidských osudů, lze však vyčíst rehabilitaci sexuality jako součásti kosmického koloběhu bytí (podle těchto zákonů života žijí potomci původních obyvatel těchto opuštěných prostranství). Jako by se však autor, možná bezděčně naplňující už nejednou vyslovenou prognózu návratů velkých příběhů, zalekl možnosti být nepochopen a z nedorozumění kaceřován za téměř středověce démonizovaný obraz ženy - proto místy zbytečně narušuje kompaktnost vyprávění upřesňováním, vysvětlováním, obhajobou svého přístupu vůči předpokládaným protestům bojovných feministek, pokryteckých moralistů i mladistvých romantiků, ještě ušetřených zkušenosti, která zničila jejich vrstevníky z Bohem i lidmi opuštěné polární stanice, kde jako by samy přírodní zákonitosti bytí vystupovaly ve své nepokryté, nijak nepřizdobené, holé až odpudivé podobě.

---

Druhým překvapením almanachu byla "mladá poezie", nejvděčnější role tradičně chápaného "grafomanství" mládí, pro které bývalo romantické veršování jednou z etap hledání vlastní identity. S rozdílným významem slova grafoman si pohrála, aniž by ho citovala, ve svém autoportrétu Natalja Volkovová. Sdělila nám o sobě jediné - kterou ze svých dvou lásek (divadlo a poezie) si zvolila jako profesi. Doplním za ni, že absolvovala rusistiku na pražské filosofické fakultě, vedla semináře analytického čtení, zabývá se dál údobím moderny a píše doktorskou práci o ruské postmoderně. Nechce, "aby se manželství z lásky změnilo v rutinu" - proto dál píše i básně v naději, že uchovají prožité "záchvěvy štěstí". Možná z ostychu nazvat své verše poezií opisuje vznešeně znějící slovo zvláštním, znovu typicky ruským spojením střízlivé skepse a výpůjček z romantického lexikonu - jako "rýmované a nerýmované řeči o zemi a o nebi" (ale ani prozaické slovo "řeči" neutají - ať podvědomou nebo skrytou - citaci z Ciolkovského, jeho "sny o nebi a o zemi" s jejich francouzským rodokmenem). Autorské sebecharakteristiky vypovídají vždycky víc, než by chtěli pisatelé prozradit - poznáváme z nich nejenom to, jak by si přáli být viděni (v tomto smyslu je fotografie týmž odkazem k modernistické tradici jako verše), ale i to, co možná chtěli skrýt. Nataša Volkovová inzeruje svůj modernistický rodokmen a zároveň nechtěně prozrazuje, že je v jádru duše bytostí romantickou (o moderně se ostatně často mluví jako o novoromantismu). Takové jsou i tyhle dvě menší básně, které vedou k týmž úvahám o riskantním pohybu v tomto kruhu:

Pouhým dechem, jen pohyby rtů
tě vykreslím na chladnou čirost skla,
jak Ohniváka vzkřísím tě z popela
a přimknu ke svému životu.
Na dálku verst a let, ať je sebedelší,
ucítím každý tvůj pohled, tvé volání.
Co bylo, však nevrátím. Jak nabrat do dlaní
Vodu odplynulou?
A co když ani - nejsi?

*

Je ticho, teplo, ani lístek nešelestí.
A kolik je pampelišek v trávě!
Bez myšlenek a bez bolesti,
prohání se mi vítr v hlavě.
Ach obejmout, v rukou udržet
hvězdu, jež vysvitla tak časně,
soumračných oblak bledé třásně
a rybniční vodu - celý ten svět
tak blízký, až k slzám milovaný,
jejž pohledem obsáhnu v okamžení,
a sladce, v lehkém jen zadumání,
tesknit, že nikdo u mne není.

---

Co by tu vlastně mělo být překvapivé? Pro mne sama možnost, která je skryta v tom riskantním pokusu vydat se jinou cestou, než ty, které se nabízejí na rozcestích soudobé postmoderny, počínaje hrou s fragmenty již vzdálené kulturní epochy a konče okázalostí replik oživovaného manýrismu, jež jsou třpytnou druhou stránkou téže ražené mince. Myslím si dokonce, že zatím není tak důležitý výsledek, ale sama volba této cesty s mnoha nastraženými úskalími. Má však naději, že právě vysoce nastavená laťka - estetická hodnota pozdní modernistické poezie (pozdního A. Bloka, F. Sologuba a především obdivovaného M. Kuzmina) - bude i nadále zkázňovat její básnický výraz, zpevňovat už rozestavěnou hráz proti skutečně grafomanským výronům slov, protože se na svých vzorech poučila o jejich ceně, závažnosti a váze. Její poezii budeme moci lépe posoudit u její "třetí knihy". Věřím, že nebude replikou cizí stylistiky, nýbrž její vlastní novořečí v jinočasí nového století. Vyzývat ji, aby si k vzorům, mezi nimiž volí, přibrala ještě poezii Chodasevičovu, se neodvážím - nemám právo zvát ji na cestu příliš těžkou a zatěžovat ji břemenem k neunesení. Pro takovou cestu se každý rozhoduje sám.

Rozhodla jsem se také ostatně psát své posrpnové úvahy z jiných důvodů; nechci známkovat autory jednoho almanachu. Měla bych se o nich tedy zmínit. Prostě mi vadí, že většina komentářů k ruskému tématu se v českých médiích soustřeďuje jistě k interesantním "vysokým kremelským hrátkám" a vlnám "ruskojazyčné" zločinnosti - jsou jistě žádanější než dlouhodobé sledování nových podob spasitelské "ruské ideje" jako argumentů oprávněnosti geopolitických a ekonomických "ruských zájmů" v rozsahu spíše bývalého východního bloku než jen někdejšího sovětského superstátu. A že se téměř pomíjí naše vlastní, "ruskými zájmy" neovlivněné hledání styčných bodů s těmi okruhy ruské společnosti, ať již v Rusku nebo mezi námi, které mají vizi o budoucí Evropě podobnou té naší. Proto mne zaujaly signály, které jsem vyčetla z jejich textů - že nežijí jen "mezi námi", ale že s námi sdílejí jedno kulturní prostranství (samozřejmě "evropské", a nikoli "slovanské" ve významu panslavismu, natož "eurasijské", posouvající se stále víc k Východu). A že by ho i oni neradi znovu viděli (a tentokrát také spoluprožívali) jako sféru cizího mocenského vlivu. Z almanachu jsem vyčetla i jejich naději, že tu naleznou dost prostoru a pochopení pro občanskou společností garantované právo stát se součástí různorodé i různojazyčné kultury, které by se jednou mohlo znovu říkat prostě "pražská". Jak významnou součástí se stanou, to už je v jejich rukou.

Grafoman. Almanach na russkom jazyke. Ed. Sergej Levickij. Alisa, Praha 2004, 150 stran.

Zdroj: Literární Noviny č. 36.