Společnost doktora Krásy

Článek Petr Vácha: Přítelkyně osamělých srdcí aneb Kus vpravdě postmoderní

Petr Vácha:
Přítelkyně osamělých srdcí aneb Kus vpravdě postmoderní

Poprvé se na NeKultuře podíváme do trochu alternativnějších vod a ponoříme se do nich hned na začátek hodně hluboko. Společnost doktora Krásy, skupina amatérských divadelníků nahloučených kolem osobnosti Petra Lanty, často budí svými inscenacemi kontroverze. "Krása" se totiž pohybuje na křehké hranici mezi naléhavou osobní zpovědí a nesrozumitelnou narcisistní exhibicí.

On je to možná problém celého postmoderního umění. Především, pro postmodernu je typický silný individualismus a s ním spojený přiznaně subjektivní pohled na zobrazovanou skutečnost. A "Přítelkyně" taková je (text je Lantovou dramatizací novely N. Westa). Vše se točí kolem jednoho hlavního hrdiny, který píše v novinách rubriku Přítelkyně osamělých srdcí. Sledujeme jeho problémy ve vztazích, s vírou a s mesiášským komplexem, který ho nutí prožívat a podílet se na problémech jeho čtenářů. Vše se děje jakoby z pohledu hlavní postavy a tak trochu kvůli hlavní postavě. A to je první úskalí takového typu divadla, pokud téma, které hra řeší, nerezonuje s divákovým aktuálním naladěním, inscenace nemá šanci ho zaujmout něčím jiným. Ovšem na druhou stranu to přináší tak velmi žádaný dojem autenticity, dojem, že to, o čem se hraje, je pro inscenátory opravdu to, co je v tu chvíli v životě trápí.

Od oné subjektivnosti se odvíjí i forma syžetu, který je roztříštěným sledem snových výstupů a reálných situací, které je (možná i kvůli značným technickým nedostatkům) obtížné odlišit. Stejně tak je i směsí všech možných divadelních postupů (přes zpěv a tanec až k reprodukovanému mluvenému slovu) a jazykových stylů. Ty se mění hlavně v pasážích, které jsou postmoderní obsesí, tedy v citacích. A cituje se o sto šest, i když mohlo by být i hůř. Například jednou zazní koleda, jednou Dvořákova Novosvětská, párkrát se stylově odkazuje k Bibli, tančí se cha-cha i mazurka a la taneční.

Výtvarně (Martin Wedell, Tereza Bělíková) inscenace trpí přemírou nápadů, které někdy zavánějí samoúčelností, např. u stropu zavěšené cukrářské piškoty a šlehačka ve spreji, které se z neznámých důvodů pojídají na žebříku. Ne však vše bylo takto podivné, nápad s předělením scény průhlednou látkou byl velmi dobře využit jednak jako prvek proměňující scénu a pak i jako promítací plátno na diapozitivy i stínové divadlo.

Herecky je inscenace odvislá od toho, že "Krása" je soubor amatérský, a tak se nedá čekat dokonalé zvládnutí hlasu, gest či mimiky. A ono to není ani důležité. U neprofesionálních divadel by měl být herecký projev založen na individuálních předpokladech i vadách a hlavně na charismatu. Toho má z celé inscenace nejvíc zřejmě Jan Táborský jako šéfredaktor Masák, který svou postavu pojal jako trochu slizkého hédonistu, který funguje jako protipól hlavní postavě, idealistickému redaktorovi z Přítelkyně osamělých srdcí. Toho Marek Novák hraje, jako by byl neustále v horečkách a obluzení. To vyvrcholí v poslední scéně, kdy ho mesianismus definitivně přemůže a on se, polovysvlečený, vydá vstříc svému vrahovi se slovy Miluji tě. Tohoto vraha, obelhaného manžela Doyla, sehrál Libor Novák jako působivou postavičku s až tragickým podtextem tělesně i společensky postiženého člověka. Zmínit ještě určitě zaslouží Alžběta Kostrhunová jako poživačná, a přesto frigidní žena šéfredaktora, Masáková.

No, na to, jestli se jedná o exhibici, nebo zpověď, vám tento článek asi bohužel moc neodpověděl. Ono totiž záleží na každém jednotlivém divákovi. Tohle je vrcholná postmoderna...

Zdroj: nekultura.cz, 9. 1. 2007